Jak často si plníte dětské sny? Vzpomenete si na ně ještě vůbec? Nebo čas od času na vás juknou a vy je zase pošlete spát, protože na ně nemáte čas?

Mám ráda Prahu. Mamka v ní studovala střední školu a od malička mi o ní vyprávěla nad knížkami s úchvatnými fotkami malostranských střech od Karla Plicky.

Jednou mi přivezla knižního průvodce našim hlavním městem, kde jsem poprvé viděla kresby řezů historickými budovami. No to mi spadla brada! Dodnes si vzpomínám, jak mi hlavou proběhlo: „Tohle až jednou dokážu nakreslit, to budu fakt dobrá…“

Mám ráda naši vesnici. A kostel Všech svatých v jejím srdci. To by byl model pro můj sen…

Jenže – když má člověk čas, nemá zkušenosti a když má zkušenosti, nemá zase čas.

Takový řez budovou, to tedy není žádná legrace. Během studií jsem si ani nedovedla představit, jak bych se k výsledku mohla dopracovat. Jak si pořídit podklady k takové vizualizaci. A co teprve to nakreslit? A se vší tou perspektivou… Na to nemám. Milý sen jsem tak pustila z hlavy.

Uběhly roky, kdy jsem se díky zaměstnání a práci na volné noze naučila ve Photoshopu všelijaká vizuální kouzla. Mezi tím jsem shromažďovala obecní fotoarchív a sama jsem fotila aktuální podobu naší obce. Až jednoho dne na mě zase s nebývalou intenzitou vyskočilo mé odkládané dětské přání.

Tentokrát jsem ho neodbyla na až někdy, ale zamyslela jsem se, co k jeho zhmotnění skutečně potřebuji a jak si to opatřím. Překvapilo mě, že nejpodstatnějším bodem bylo rozhodnout se, že to prostě zkusím. Rozhodnutí věnovat tomu čas a pozornost.

A výsledek?

Jaká cesta k němu vedla?

Prošla jsem si fotky kostela, které jsem před lety fotila a hledala vhodné úhly pohledů, které mi poslouží jako model. Nejdůležitější ale byl hlavní pohled na budovu kostela zvenčí. V budoucích průřezech musí být vidět co nejvíc detailů jeho interiérové výbavy. Nakonec zvítězily tyto fotografie:

A následovalo 24 hodin ve Photoshopu rozložených do jednoho týdne.

Nejdříve jsem jsem si pomocí nástroje pera nakreslila obrys kostela podle vybrané fotografie exteriéru stavby. Z fotky jsem si vybrala 9 hlavních barev, které jsem umístila do samostatných vrstev. Ty jsem pak mezi sebou pomocí masek štětcem prolínala. Princip je velmi podobný, jako když malujete krycími barvami, např. temperami nebo olejem.

Po zvládnutí vzhledu stavby z vnějšku jsem si určila, kudy budou procházet průřezy do interiéru. Chtěla jsem, aby z vnitřku kostela bylo vidět co nejvíce detailů, ale zároveň aby byl stále rozeznatelný jako konkrétní památkový objekt. Rovnou jsem dokreslila i hodiny a okna ve věži, protože jsem už věděla, kudy povede řez.

Nejdřív jsem vybavila věž zvonem a celým jeho závěsným systémem. Za něj jsem vykreslila trámy, které drží jehlanovou střechu. Pro snadnější práci jsem si nejdříve nakolážovala do výřezu fotky zvonu a trámoví. Podle nich jsem vytvořila výslednou kresbu:

Pak jsem přešla do presbytáře

Na něj jsem se obzvlášť těšila, protože je to nejstarší a nejkrásnější část tohoto kostela. Zároveň s sebou nese celou řadu výzev. Jak se poperu s křížovou klenbou, kterou nemám z tohoto úhlu vyfocenou? A toho zdobení…

Nejdřív jsem si načrtla zelenou signálkou žebroví, jak by asi mohlo perspektivně sedět. Pak jsem nanesla na stěny základní tvary a barvy. Potom jsem se pustila do vzácné raně gotické fresky Ukřižovaného a do dekoru žebrové klenby. Následovala piplačka s barokním oltářem a nakonec dodat celému prostoru atmosféru tmavým stínováním.

A teď hurá do hlavní lodi

Nejdřív jsem se potřebovala poprat s dekorovaným triumfálním obloukem a definovat si jednotlivé stěny barevnými plochami. Pak vybavit loď secesním dřevěným stropem a oltářem sv. Jana Nepomuckého. Také mě čekalo zbarokizované okno s dřevěnou kazatelnou. O zlatém hřebu hlavní lodi – tedy secesním dekorování po stěnách a pod stropem – se mi pak v noci zdálo.

To nejlepší nakonec

Kdybych měla začít tuhle vizualizaci dřevěnou kruchtou, tak bych to vzdala. Trefit se perspektivou tak, aby se stavební prvek nekácel a ještě vykreslit jeho dostatečnou část tak, aby bylo jasné, o co jde, to mě stálo spoustu nervů. Stejné radosti na mě číhaly i u řezu věží. I tam se secesní umělec s dekory na zdech vyřádil. Nešlo opomenout barokní okénko a pak už na své místo usadit varhany.

Řeknu vám (tedy napíšu), že při závěrečném stínování tmavou barvou celého interiéru, aby dostal potřebnou atmosféru, jsem už dlouho nezažila takovou radost a uspokojení, jako tentokrát.

A co s tím dál?

Jak už to tak bývá, když si člověk splní dětský sen, otevře mu to dveře tam, kde dříve bývala jen zeď. Ověřila jsem si, že když uposlechnu letitou touhu, tak mě sice čeká spousta práce, ale bez klacků pod nohama. Jde mi to tak nějak naproti.

Když jsem se na výsledný obrázek dívala, uvědomila jsem si, co dovedu za relativně krátký čas vytvořit a že vlastně i ten můj další, mnohem větší sen, se může vyplnit. A že s jeho realizací nemusím čekat až na někdy. Na důchod? Nebo spíš nikdy?

Bez mála dvacet let zkoumání historie naší obce mi stále leželo v počítači a ve skrytu duše jsem si říkala, jak by bylo hezké shluknout to všechno na jedny webové stránky, které by byly jen pro radost mou, mých vesnických spoluobčanů a nakonec i všech lidí, kteří se se zájmem začtou do historie jedné zdánlivě bezvýznamné vísky.

A tak se zhmotnil jeden poměrně velký sen:

Kam vás dovedly vaše výtvarné (dětské) sny?